NEJSEM ANTISEMITISTA: ANI S TÍM NESKANCUJU!: PiNews

Můj názor na Islám není z vašich, ale není nijak protizákonný. Terorismus na těchto stránkách výlučně kritizuji, byť nevynechávám z kritiky NATO a jeho spojence, které terorismus v mnoha ohledech přiživuje, a byť zařazuji mezi teroristická hnutí i jiná, než majoritní tisk.

Převážně úřední novinářské stránky arabských a muslimských států, které zde kopíruji či předčítám, zasluhují masivní podporu a radost, protože terorismus nehájí ani nepodporují.

Mnohá zvěrstva, která tyto stránky evidují k existenci občanského konfliktu v Libii většinou v obrazové poloze pouze komentují stav v Libii popř. v Sýrii, kterého si média do roku 2014 nevšímaly, protože to měly najatou armádou USA zatrhnuté nebo co.

Proto zde tyto archivní materiály zobrazují časy ale i místa v revoluci, kterých si nikdo nevšímá, a bylo by bývalo mohlo být hlášeno, že v Libii se nic nestalo, krom včasného zásahu NATO a úspěchu, kdyby nebylo těchto obrázků a textů přenášených přímo z Libie.

Také proto je dnes celkem známý fakt, že je to v Libii k nedýchání. Média v tomto smyslu zklamala a klamou dodnes, kdy si situace v Libii již prakticky vůbec nevšímají, ačkoli lidé tam zdaleka nežijí v režii nějakých klidných moří, a naši pozornost zasluhují zejména potom, co jsme tam dopustili!

Jakýkoli obsah zobrazující násilí nemá k němu navádět, ale naopak dokumentovat, že celá údajná revoluce na východě je série umělých pučů a NATO-sponzorovaných obratů, které utíkají pravdě před očima. Jsem proti násilí a proti diktatoriálnímu převratu v ČR, zastávám levicový názor skoro na všecko. Chudí jsou tím co hlásím i mým problémem.

Pokud jste došli k závěru, že jsem Al Kajda, pak je to nedostatkem vaší pozornosti, a zahlcenost anti-muslimskou propagandou v tisku i ve světě. Již na příklad pět let nefunguje v Čechách žádný Český web, který by psal o islámu nějak vážně a odborně by se jím zaobíral. To co vám google nebo seznam na dotaz o Islámu vylistoval bylo vždy něco Konvičkovského nebo horlivého, ale rozhodně nic muslimského, abyste si byli mohli učinit i vlastní názor. Vedle toho také nikdo na internetu vám nepodal takové informace jako já, takže moje násilí vyobrazující stránky jste zřejmě nepochopili ve správném kontextu. Tisíce chlapců po celém světě se zabívají tímtéž co já, jen nemají doposud nikde prostor promluvit o tom, kde tisk zklamal. A není v politickém zájmu elit tato odložená témata zločinů v cizích zemí řešit, zato jsou nám denně předhazovány různé kousky, ke kterým nás ve skutečnosti zahlcují informacemi nestoudných rozměrů, jen nás na ně neupozorňují a nedolétají k nám ani nějak samy a pravidelně. Proto se tyto i jiné často u mě jmenované webovky nelišejí od policejních prací, a jejich postupy ale i důkazové metody se překrývají s vědou z márnic. Výsledkem těchto prací bývá sociální náhled na témata i události v různých Islámských zemích, to jest něco, co je médii zcela opomíjeno, na vrub ozubené, ochcané a beznohé, ve vás uložené propagandy, kterou stačí rozechvívat. Média dodnes uzemňují témata o odporu v Libii, a svými výklady podporují diskusi o migrantech, tam, kde již dávno není etická: na př. vybízení k jejich srovnávání s příživnickým komandem, které nás přišlo přepadnout. Veškeré země, jež nejsou součástí NATO ani nejsou ohrožené zapáchající tůňkou západního tisku, pro který je Kadáfí diktátor, přijímají uprchlíky po tisících, a nepáchají při tom nějaké zlo. Některé během posledních deseti let přijaly i milion uprchlíků, a život v nich se nezměnil. Noviny a redaktorské kousky v těchto zemích k rozhodnutí ani nepokrývaly oblast rozhodování, protože v těchto zemích se přijetí uprchlíků bere za solidární zákon, o němž není radno diskutovat. Vedle toho, že nás média ignorují, a pokud tak nečiní naši političtí vůdci, perou proti nim i tu nejužší propagandu, udržují pozornost od nás a nad námi pomocí udržování nezdravých diskusí a uprchlictví rozmnožují ve fázi hrůzné krize, ačkoli to zdaleka není nutné, nebo přehnaně nutné a důležité!

Nejsem tu nijak rozezlený na média, naopak podporuji jakékoukoli snahu na jejich straně změnit situaci. Nicméně soukromá média se diametrálně liší od těch státních, a zvláště ve snaze změnit věci, která tedy absolutně chybí. Přeji si aby se média změnila, nicméně značná oblast světa se odehrává mimo ně, a o těchto událostech, které jsou jinde v popředí tady především informujeme. Mezi tradičně cenzurovanými zeměmi jsou Severní Korea, tradičně také nikdo v médiích nezpochybňuje smyšlenky o koncentračních táborech v socialistických zemích, a přitom bez pokus propátrat se tamními informacemi nemůže běžnému člověku situace v těchto zemích žádný smysl. Jsme proto udržováni mimo smysl v jakékoli zemi, a jen tam, kde má NATO v čele s USA svůj zájem, perou média negativní informace jak na dračce. Přitom jen lehký závan informací odtam značně očistí vzduch od nesrozumitelnosti. Neobejdu se bez těchto informací, a tak je vybírám pro vás.

V roce 2011 NATO přispělo v Libii k tragédii, média posloužila prostě k vymývání mozků našich lidí, zatímco zločiny, kterých se dopouštěli v Americe uznávaní "rebelové" byly kompletně zamlčovány, na absolutní a nehygienické minimum vyjímek. Aktivně předcházím tomuto stavu věcí v Libii a mnohých zemích tím, že o nich informuji celkově, nikoli kompletně, a nevybírám něco, co by mě zajímalo, nebo v čem bych měl zájem od někoho datý, ale o tom, v čem byste mohli či měli mít zájem vy. Zahraniční zprávy krom propagandy o volbách v USA a proti různým politickým vůdcům (aka diktátorům) v oblasti zájmu USA, tj. v Asii, v Africe, Jižní Americe, Východní a Střední Evropě a v Orientu tvoří menšinu v celodenním tisku, a to já obcházím, a dodávám celodenní tisk ze zahraničních oblastí, a to zejména i z takových, z kterých je chudému člověku i jeho volenému zástupci dovoleno u nás v západním bloku dovoleno promluvit jednou za padesát let.

Snažím se předcházet neinformovanosti našich občanů, a tak omezit možnosti pro-válečné propagandy ve veřejných médiích a zabránit tak válce v cenzurovaných zemích vůbec: taková Malajsie a Libie byly a jsou velice cenzurované, a snadno na to doplácí. Většina tohoto "rozvojového světa" oplývá tiskovými agenturami, často připojenými k úřední vývěsce webu vlády (podobně jako u nás www.vlada.cz tak www.gambia.gb) a ty naprostou většinou předkládají své texty a obrazy ke schválení v anglické podobě: to jest to, co ti tisk nepředkládá, občane!

V Libii řádila Al Kajdá, a u nás se o tom nesmělo nic povídat, přestože spáchané zločiny vedly ke genocidě. Také se tam za přispění Američanů dostali k ropě teroristé, a proto jsou dnes tak rozšíření a nenapravitelní, nakupujíce si takovou výbavu, s kterou se někdo další pochlubil na chytrém telefonu na webu, od bazuk až po pušky, a ve svých obrněných vozech se tváří jako hrdinové, ačkoli zastupují tak neoblíbené hnutí, jako je Al Kajda a Islámský Stát (zkratkou ISIL nebo také ISIS), jehož zájmy vyhnaly miliony lidí do Evropy, protože jde i o vyřezávání jazyků ve jménu Božím a podobně. Stejně jako nejsou masy chudých zastoupeny ve vládě světa, tak aby podle toho reprezentovala hodnoty člověka a lidství, tak nejsou ani v tisku, který dostáváme na západě pod nos i s Henleinovským kopancem do zadku, když naši skuteční páni nezasluhují již ani aplaus. Proto masový tisk (též mainstreamový, podle výrazu pro "hlavní proud," který je z angličtiny) napomáhá konfliktům a přímo přehlíží šíření neonacismu a fašismu na světě. Proto nereprezentuje masu černých lidí, kteří byli týráni v Libii. Bohatí se baví vyvíjením nových webů, na kterých se setkáte s nepravdami o Islámu, o Libii a o vědě.

O zločinu zde mluvím jako o zločinu: tak ať již to nikdo nepřehlédne. A sundejte ty předsudky proti muslimům, pro které vám můj web připadnul jako nacistický, když je antinacistický: na př. když jsem pod obrázek rozmasakrovaného kluka napsal "Toto je zločin NATO" a vy jste mohli přes svoje předsudky vidět, jak se v tom vyžívám, a utryskávám abych mohl letět, abych to mohl vydávat, takovéhle prdy, že jako je to zločin a tak, jen tak. Spočítejte weby, kde vám předvedly zločiny Libijských rasistů nebo náletů NATO, a napsali vám, že to co vidíte není omluvitelné, a je to zločin. Nebylo jich málo, ale nebylo jich moc. Ale bylo to u mě. Ani na Ukrajinu jsem nezměnil názor, a pokládám převrat za podporovaný ze zahraničí a uzpůsobující si prostředí i tichou podporou fašistů a banderovců, kteří zde páchali velká zla, včetně probodávání nýty na dveřích nějakého kojence. Jen se již věnuji jinému odvětví celé otázky.

Snažím se zasahovat globálněji, šířit náš názor širším okrajem. Lépe mi vyhovuje diplomacie a kultura. Dále se zaměřuji na chudé, neoprávněně napadené ale i cenzurované země, zejména Afriku a Asii. A ono také po tom všem co jsem z těch třech válek viděl a zpracoval, a až lekturně zaevidoval (zkuste si uložit mé práce od r. 2014 a podívejte se, co jsem zaevidoval, a srovnejte si s jinými autory), už nejde se na to všechno moc dívat. Tečou mi nervy, a značně se mi oslabilo srdce. Celý rok 2014 jsem u sestříhávání videa na fotky proplakal a značně z toho zbředly nervy. Je to márniční dění, ve kterém běhají neoznačení civilisté, kteří jsou vybíjeni holí, a nikdo na západě se o jejich osudy nezajímá, zatímco o jejich zemích jsou v těch samých tichých doktrinálních médiích přednášeny slohy na téma jejich zemí a zájmu o ně! Za ty dva roky jsem celý z toho sedání a také ze své chudoby, zvláště z toho násilí co jsem viděl a zaevidoval znemocněl, zastrašil se, i když ne před kapitalismem, ani pro pohodlný život. Jsem již o třisto let starší, a nad fotkami rozbitých městských čtvrtí v Babylóně už ustavičně pláču. Chci aby hlasy těchto zemí zazněly, a po čínském politickém způsobu nepřetiskuji jenom zprávy "režimních" autorů těch režimů, které vyloženě uznávám, ale i těch, se kterými mám "manické" problémy. Mnohé své politické problémy a přesvědčení i to převlíkání jsem pro tento účel a toto ocenění socialismem překlenul, aby mohly zaznít i dva názory lačných soků bez nějakého mého soudu, který bych jim do článku propagoval: tady je Kadáfí, od jehož úcty jsem neustoupil dodnes
.

Jsem tady, ačkoli to i někomu bude připadat hloupé, za náš národ, tj. český, i když kvůli tomu budete proti mě vystupovat, je to tak: nejsem tu sám, nejsem tu v národě sám, ani vás nemám sám na starost. Tak se kvůli tomu nevražděte, a stýkejte se mezi sebou jak chcete, dokud vám něco nepřijde do cesty. Družte se a pokud vás to udruží, tak se milujte, budou vás utloukat, ale bijte se. Nenechte se zadarmo někde prokvákat, že jste Čech, a nejraděj pijete alkohol a tvořte se, ať jste do fronty, a ať se to vyklidní, ať je tu opět klidná situace.

Nemáš-li co dělat, nepřispívej mi, ale přispěj sám sobě. Pokud mě chceš podpořit, podpoř sebe a svoji republiku, mysli na chudé a něco s tím dělej. Pokud chceš nějak podpořit tuhle stránku zalinkuj ji, a pokud chceš nějak pomoci s reklamou, tak to klidně prohoď. Přidat se ke mě je nejjednodušší asi tak, že si budete / budeš dělat co chceš, a přidáš se sám, jak si představuješ: třeba vlepíš jednou za týden nějaký příspěvek ode mě na svůj web a pod. Anebo stačí přeložit nějaké věty ode mě, a předat za příspěvek.

Jsem trochu jak inženýr "teď tady byl." Takřka všechno co jsem na tomto webu chtěl se mi postupně vyplní, je to vidět, ale jsou kolem mě další čtyři, kteří to mají také v hlavě nějak v pořádku, a věci které chci já, chtějí postupně i oni, a oni je uskutečňují. Proto mám dost důvodů přijít si jako původce některých změn ve světě, zato však mám i velké důvody nepřičítat sám sobě v tom nějak váhu. Vždyť přece dění ve světě by neměl sledovat jeden vůdce a všechno jim kreslit, co jak má být, ale mělo by se podílet co nejvíc lidí, aby tomu nechyběla kreativita a hrany, a aby to nebylo pouze z dálky, ale z blízka, aby to nebylo o krutovládě a zdálky přitahovaných otěžích, ale o celé lásce projevované k lidu, o nároku národ od národu poučeném zkušeností, která neseběhla od svých vlastních a vyslechla jich!

Žiju sám a nemám co dělat, tak dělám tohle, a neberu to za avantgardu, ale altruistickou práci pro druhé.


jó jó Úžasný !!!!!Noviny a jsou celé obsahové a není žádné omezení klikání! - a nemusí se za ně platit. Ne že se musí platit! Zdalipak že ne!!! autoři se nekopírují nějak mezi sebou a ani tak tu nejsou ani tři, ani dva, jako se tu psalo (v některých prohlášeních jsem používal "my" aby můj blog vypadal tajemněji), ale zdalipak tu nejsem jako autor sám.

Převzaté články v původním znění se zde zatím střídají s původními články. U těch je jasně vyznačeno od koho jsou a jak k nim přistupovat. Mé vlastní názory jsou jasně označeny autorstvím Matěje Kaspera, Satana Hnusného nebo PíNews. To jsou stejný subjekt a ne někdo jiný. Obrázky s kolkem píNews jsou často otisky obrazovky z autorských prací jiných autorů, ovšem zcela unikátního výběru zaměření na rámec.>>>

Chaos zatímco Libijský koncil válečných zločinů nedokázal potvrdit svou okupační autoritu a nezískal kompletní Kadáfího válečnou krev k deklaraci převahy a kompetence.

28. dubna 2014 v 16:51 | sah |  Novus
Dle Britského plátku "Chaos zatímco Libijský koncil válečných zločinů nedokázal potvrdit svou okupační autoritu a nezískal kompletní Kadáfího válečnou krev k deklaraci převahy a kompetence." I v řezničině. A ostatně ani v tom koncil neukázal ani vlastní provinění, ani svých spojenců, jakoby ostatně spravedlivost pro ty kolaterálních byla něčím, o čem se ve slušné společnosti nemluví.


Bohužel však Guardian říká i to, že šéfreportér Libijského Heraldu stojíce při branách jakéhosi vězení al-Hadba, kdesi, snad dokonce i v Libii, prohlásil, že "toto není soud, toto nemohou nazvat soudem. Dále pokračoval fabulací, že toto byl test pro Libijsou spravedlnost, a Libie jej promeškala.

Přejme Ašrafovi Abdul Wahabovi spoustu revolučního optimismu, neboť snad nikdo z Libijců nenazval by dlouhé čekání na rumišti geopolitiky a důstojné společenské a národní, náboženské existence právě na tento potupný proces nekompetentních drábů NATO nad hrdými muži jedné Libijské epochy, "zkouškou Libijské justice."

Všishni v Libii, kdož mají jakés Libijské kořeny a cítění větří již dlouho bolestnou mrtvolu této epochy, a cítí vrtkavost své svobody mezi napakovanými a zkorumpovanými, přezbrojenými kolonistickými národy, které píší dějiny nikoli činy, nýbrž perem, a do éteru, ve vší své hanebnosti a nebohosti, a ve vší nejsmutnější porobě svých "daňových poplatníků." Podřízených něčemu, co zdaleka není vůlí lidu - z části činěnému v majetcích, a z části v jiným bezskrupulózního činění. Tvář Libie je obklopena kolonistickými vředy, a Libijci jsou ani ne podvedení, jako čisto-čistě chladně a hygienicky zneužiti v něčem, co se událo daleko, mimo jejich zem, a mořem explozí vrátilo jednotu a důstojnost národního ducha do spárů kolonizované nemoci národů.

Absolutně ne-hrdinský list tisknutý, jak jinak než zvýšky, pro Britské horníky a pekaře, dále podsouvá, že prý "ani" člen Organizace Human Rights Watch, takzvaný pozorovatel (ó kéž by byl placen od toho, co viděl), nebyl vpuštěn do "soudní místnosti," pravděpodobně v Tripolisu, protože tam dle Chrisa Stephena, hlásícího se pro The Guardian z bývalého hlavního města Libie, nyní jen jeho externí úřední náhražky ex offo, odmítly různé Libijské okupační autonomie vydat na př. Saifa al-Isláma, který je dle Britského novináře stejně fit a bez oděrky, jako ostatní trestanci, odění "v černé ocelové kleci do lehkých modrých vězeňských uniforem."

Sajf al-Islám al-Qathafi posloužil dobře v triumfu mladých revolucionářů, kteří se v množství západních článků pochlubili poopravením počtu jeho prstů na ruce, na které si dovolil počítat své mrtvé příbuzné, ženy, bratry či děti, neboť brutální diktátoři mají na svědomí zvýšený odbyt různých sexuálních pomůcek, a příliv černých pracovních sil do tradičně Arabské země, kde se černí sotva kdy rýsují proti jasné obloze, ať už sluneční, nebo měsíční. A mají na svědomí neskutečné zvrhlosti a nepochopitelnosti, zvláště když jim jednoho dne rupne v kouli, a rozhodnou se nařídit tisícům svých údajných na př. "Libijských synů" uvařit naprostou většinu obyvatel v kotli, kvůli čemuž hned v počátku představení obvykle a často opadají politické sympatie, a nastupuje zlotřelá pomsta, rozjitřenost2 (zkl). Čemuž pak tato zanedbatelná menšina mocnářů a jejich fanatických přivrženců přihlíží.

Na starších záznamech, neznámého data, o které se dosud nikdo nezajímal, především nikdo v řadách těch úctyhodných, kteří před nás předstupují, protože si to mohou, mohou, dovolit, a představují nám svět jako neustálé bádání a pestrost názorů, protože jako póza je to osvědčené, a na zamlčených věcech to s tunami betonu ničím ani nepohne, zdraví nás Mutassim Al-Qathafi ze své nové upocené rezidence, obklopen příjemnými slizkými hady revoluce, zalit krví, s vytrhanými nehty, a zdraví množství svých fanoušků z řad bojovných revolucionářů světa gestem známého masového vraha druhé světové války, které se ne náhodou stalo na západě posunkem konspirace a revoluce.

Označujíc obviněné, nebo snad už raději odsouzené, v zájmu soudružské slušnosti budoucnosti, za "přežívající elitu," ba, přímo její většinu, jistě abychom neriskovali údiv, kolik jich propadne, samozřejmě, hrdlem koloniálního procesu budoucnosti, zkoušky rabských zad Libijské kultury, které už málem srostly kosti a pozvedly se oči po nepříliš dávných útrapách pod Itálií a dělostřelci Francouzských Paskalů.

Skupina hrdých ale i vysílených starců, ale i politicky stále hrdých mužů, je podle novináře z Britského poloostrova rozdělena do "zamračených řad," a navíc zde z 39 odsouzených chybí 16 obviněných, což nutně vede k použití slova "jenom" u čísla inkriminovaného výsledku zmíněného matematického rozdílu.

Soudní místnost, jak tvrdí vaší pozorností poctěný Britský Královský, a ještě kdovíjaký, novinář, je malý kynžál, v rozlehlém komplexu "vyzdobeném ozbrojenou policií, kulomety, a obrněnými auty," což je, jak nám ctěný pán dopisovatel zapomněl chronicky připomenout, reliktem soudních procesů tam, kde hrozí napadení soudní autority a souvisejících ozbrojených sil srovnatelně silnou lokální nebo centrální silou usilující o znovunabytí území, na kterém chce nesebejistá vojenská síla reformovat spravedlnost pistolí po přednesení obžaloby a rozsudku, anebo samopalem, kdyby opravdu hrozil ústup z obsazených budov. Zkrátka to, co celkem bez náznaku vkusu, a to nejen lidového, označuje Britských pisálek za "výzdobu masivního komplexu" je reliktem politických poprav na cizích územích, když ještě stále hrozí povstání sraženého a zdecimovaného lidu, a svržení nové, cizí moci počínaje úřady nově přišlé parodie spravedlnosti, ještě předtím, než vztáhnou své mrtvolně žluté pracky na poslední žijící připomínky důstojného života. Řádně zjednodušený soudní proces tedy bude připomínat Rumunskou smůlu nejen v přímočaré konfrontaci nízkosti a hodnot, ale i v bezpečnostních podmínkách doličné země.

Nicméně doba pokročila, a nové křivdy mají ještě královštěji střižené hábity, než měly ty staré, Rumunské. Média, vždy stejná, odmítající pravdu spíše jak vegan, než-li vegetarián, již mají k ruce příslušné Hyuman Raights Votsche, a všechno to milé a potřebné, čím může maminka zakrýt díry v kočárku, aneb rybář ucpat otvory v plavidle, pokud si vůbec lze představit prolhanou mašinu ovládání a dobývání jako maminku s potrhaným kočárkem anebo rybáře s plnící se loďkou. Pokud nám spíše na mysli netanou vrazi se stále horšími zbraněmi a metodami, aneb osly zakrývající si tváře plátnem a tak jdoucí myslíce sobě o svobodě, svobodně na trh, prodat se novému pánu.

Scény, na kterých novinář vykresluje vykazování pozvaných novinářů strážemi od vyřezávanými křesly pro jedny a odpornou pruhovanou oponou pro druhé vybaveným "vězením a soudem", označuje sebevědomě jako "chaotické scény před vězením al-Hadba" a upozorňuje, že přesto, že bla rozdávána ujištění o otevřenosti procesu, nebude žádný veřejný vstup. I Stephenova slova zní trochu, jako kdyby jakýkoli otevřený proces nebyl vítaný, ale závan demokracie nad její faktickou mrtvolou (tři roky definitivně mrtvou a na pochodu) navodí i slova "přesto," "veřejný," či "otevřený."

Nato, že nás Chris Stephen informuje v jiném svém článku o obdivuhodně prokreslených detailech Libijského fotbalu a jeho unikátních specifik, aby odkryl celou lidskou a právní podstatu Sádýho al-Qatháfího, kterého do Libie importovali z Černé Afriky, v tomto článku nemá ani jeden z těch třiceti devíti "Kadáfího elit" nějaké jméno, a za nepříliš vábnou mříží i v nejhorším snu stále ne vábné justice na nás hledí lidský fábor bledé anonymity, reprezentující již jen dokonání Libijského ponížení pod korunovanou rukou cizáckého diktátora. A toho ostatně zde citovaný Britský novinář velmi dobře - a takřka reprezentativně - reprezentuje!

Příčinu toho, že právě jeho, a další dvěma organizacím - Katarské Al-Džazírá a Francouzské Reuters - vstupenky nepropadly vidí nikoli v tom, že by to byl celkem jasný osud, když připatříme k vojenskému diktátu NATO v inkriminované zemi, ale v tom že reportéři těchto specifických značek prošli před branami k nikoli ostrými ale spěšnými diskusemi se strážemi. Čímž jistě autor stimuluje naše solidární emoce, abychom si zapsali i za uši, že se tak vyznají v celém "problému" že vysvětlili strážím jasně a přesvědčivě, že nejde o novinářskou povinnost trojice profesionálů, ale o charitativní činnost třech vysoce důvěryhodných pro právě se těžce rodící mezinárodně uznávanou demokracii. O jakýsi milodar, který se neujme bez patřičného poučení stráží před branou, že věrohodné soudy neodmítají alespoň těch několik nejnezávislejších mezi nejnezávislejšími. Ačkoli takových vlastně není ani co by na pěti prstech dopočítal. A ani naše piNews s veškerou snahou nazvat vše nač přes svou webovou porobu dohlédneme plus minus příslušnými slovy si nedělají ambice na 3 hvězdy z pěti - a mezi nějaké zprostředkovatele pravdy bychom se neradi rvali jen proto, že bychom byli stejně honorovaní.

Novinář se neobtěžuje ani jediným příkladem, kdo že to vlastně za pruhovaným stínem svobody klečí s páskou přes oči, ba dokonce pestrou směsici nepohodlných aktivistů současné Libijské otázky, nevítaných konkurentů nové zámořské byrokracie, označuje za Kadáfího syny, a nejvyšší oficiály, takže první zní dvojznačně a nelítostně, a vyznačuje silnou účast na vojenské aktivitě popravčího typu, s kterou máme mít v průběhu měsíce či roku - dle spletitého scénáře s před-připravenými kazuistickými články strašného, byť neexistujícího množství zločinů.
A druhé nezní příliš věrohodně, nebo chcete-li - uspokojivě.

Žurnalisté prý odevzdávali nejen mobilní telefony, ale dokonce i propisky, což nás nemusí děsit, když víme, že již dávno před příjezdem před brany tohoto soudního klání komára a opice odevzdali komusi své všímavé a soudíci mozky, a dostali na tu obligátní chvilenku reportérování zvláštní mozkovny naplněné nízkokalorickou směsí fantazie a ne-duchovního, z předpisů, smluv a konferencí nakombinovaného slizu, kterým novináři prosperující na západě olepují všechny pochybující čtenáře, aby bez pochopení problému akceptovali jeho erudovaný, politicky koncentrovaný a efektivní posouzení černo-bílou logikou. Palogikou přemoudřelého děcka s velkým D, které ponořilo svou nepříjemnou, úzkoprsými emocemi opatřenou kazatelskou náturu do kalných vod některé z špatných encyklopedií či kuchařek, které se mají ve zvyku uvádět podtitulem "Chcete mít navařeno ještě předtím než sníte?" nebo "Víme něco i o tom, o čem nikdo nic neví, a všechno o tom, o čem jste nevěděli."

Ani ta fantazie, kterou si jmenované organizace, zde se označující samolibě za mezinárodní "pozorovatele" (odstavec 1, The Guardian: Chaos as Libya's war crimes 'trial of the century' fails to produce Gaddafi's sons) nasadí pro podobné význačné momenty své blahodárnosti a výlučné momenty historie některého z okrajových národů světového globu, není něčím, co by nás na př. v budoucnosti tohoto "procesu" mohlo oblažovat, na příklad duševně, nýbrž připomíná schopnost praštěného zloděje dobytka shodit svou vinu co nejpohotověji na jedno ze zvířat,
schopnost cirkusového grošáka přihlásit se k dostihu i bez jezdce, po druhém odvolání uspět alespoň v právu na exhibiční jízdy parkurového magnáta, a navíc získat slušné fandovské zázemí - a zvláště ta fantazie, kterou pro takové příležitosti nasazují mejnstrýmoví, nebo ještě trefněji - západní - novináři připomíná schopnost takového železnou tyčí proťatého jízdou v kruhu vytrénovaného hřebce neskončit pro všechny ty řeči připíhnutý uprostřed pole.

Novinář Chris Stephen však nabízí i lehtivou polemiku, když nás seznamuje se slovem "zbabělec" v uvozovkách, s ozbrojenci právě takového typu, kteří donutili rezignovat Premiéra, prostřednictvím útoku na jeho rodinu. Jeho novinářská citlivost jde tedy tak daleko, že nás nechá školácky přemítat, zda jsou ozbrojené útoky na rodinu premiéra opravdu zbabělé, eo ipso, zda není vlastně zbabělý on, a zda útočící "milice" nejsou něco silnějšího - jak v množství i morálce.

Pak nás napíná kusou informací, že Saif al-Islam al-Qathafí, nejmilovanější a nejmocnější Muammarův syn nebyl na připraveném videopřipojení ze Zintanu k vidění, a kamera přenášela pouze prázdnou místnost, protože nějaké "horské město" jej odmítlo vydat, aniž by soudci vlastně chápali proč. Dále dokonce prý nejen soudci, ale ani žalobce a pozorovatelé Spojených Národů netušili proč zde není osm dalších přislíbených obviněných, ba dokonce ani, kde jsou a v jakém stavu. Pak je tedy opravdu otázkou hodnou zamyšlení, zda právě "milice" odstraňující čerstvého premiéra násilím z křesla, zatímco snad nikdo zdravý nedoufal, že složí v rozervané a zablácené zemi novou vládu, která ji dovede k volbám, zda není "milice" ukázkou hrdinnosti a odpovědnosti. Proč ne, třeba má i nějaké slibné jméno: Husajnova Brigáda, KKK-Libya, Kosí Bratři anebo Meč Aláhův.

Obhájci, na jejichž výběr měl dle stejného Britského novináře každý odsouzený jinou lhůtu prý dále získají možnost nahlížet, ale nikoli vypisovat anebo kopírovat z "nashromážděných důkazů obžaloby." Na př. obhájce Libijského Ex-ministra Vnitra Senasiho je pět dní čerstvý, a Senasiho podpis nejspíš ještě usychá na smlouvě uzavřené ve vězeňských zdech, po šesti měsících kdy se prý Libijská vláda co mohla snažila mu někde sehnat právníka, protože už bylo po legální lhůtě, a jeho absence pro odsouzeného již byla vládním zločinem.

Nicméně na tuto novinářskou chuťovku Brit reaguje bez pohnutí - zvířata jdou na řež bez slitování, a den nebo rok bez právníka nic nezmění - "jsou sice pohublí a unavení, ale nestěžují si." Rozuměj, na poměry, mučení, jídlo. Tedy krom Senasiho, který je asi moc chytrý aby si nevymýšlel nějaké novoty. Chvějivým hlasem navíc Senasi pravil, že "chovali se ke mě zcela rozdílně než k spoluvězňům!" To vzápětí vysvětluje novinář citátem žalobcova vysvětlení: "měl povolené návštěvy, dokonce se mohl setkat s dcerou a bratranci."

K daru takového vhledu do Senasových slov nás ještě Stephen nechá ujišťovat opět "žalobcem v černé róbě Sidikem al-Surem," což patrně bude po zkušenosti ten pravý pro takové expertýzy, že "jsme mu marně hledali právníka. a ani sám nám nenavrhl nějaké jméno." Tak projednou snad přehlédnem takové chvilkové drobnosti, že žalobce shání odsouzenému obhájce, ba, tvoříce s někým dalším kolektivní autoritu se obhájce odsouzeného šest měsíců vyptával, aby si vzpomněl na nějakého loajálního právníka, že by to všem v místnosti hodně pomohlo, ba, že už z toho mají všichni povolaní k shánění právníků a provádění soudů problémy, že ten právník není.

Jistě proto a pro další rozechvívající momenty a milé maličkosti si libyjský Ex-ministr Vnitra Senasi stěžuje, že dostal právníka jen na oko, či "na okrasu," a že se k němu chovali "úplně jinak." Určitě tím myslel žalobce, mezinárodní pozorovatele a další časté návštěvy, kterých se mu dostalo, a proto jsme o něm a o dalších šťastných nalezencích nezávislé libijsko-alianční justice tolik slýchávali od dob, kdy je skupinky vousáčů porůznu natáčeli ve svých dočasných holobytech, kde se jakoby zastavil čas, takže mnozí nad zkrvavenými šťastlivci citovali na př. z Koránu, anebo zpráv Amnesty International a Human Rights Watch, jejichž válečné zpravodajství ve službách armády NATO by nenahradilo ani moře Královských politruků vychovaných v Ruské komunistické tradici Britskou Korunou a jejími Jamesy Bondy z oboru vojenské psychiatrie.

A konečně Senasimu, jediné chybě mého článku, která způsobila fakt, že odsouzenými nejsou pouze "Kadáfího příbuzní a starší oficiálové," ale na př. i člověk jemuž náleží určité jméno, Abdaláh al-Senasi, a konkrétní funkce ve vládě a v politice, je 64 let. Což je nám zjeveno opravdu osvěžující formou kusého prohození, že "Přestože Senasi, 64, a další obžalovaní, všichni muži, vypadali.." však už to znáte, na tom není co opakovat!

Je to opravdu krásný článek. Pojednává o izolovaných oblastech v Libii, které se přeorientovávají na turistický ruch. Ukazuje Libijský lid a jeho Revoluci v poněkud příznivějších barvách, po třech letech odporného pesimismu, kterým nás zahrnovali různí rýpalové a nekňubové, aniž by si všimli, že vlastně není o čem psát. Bere věci z jiného úhlu, a dodává dotčenému materiálu náboj a řád. Libijská srdce plesají s Vámi Seňore Stephene, z Velké Británie, kde hrdinská média v čele s The Guardianem - "Ochráncem," ochraňují nejen masy Britského lidu, ale i jiné lidy. Kde takzvaně "nastolují problémy," takže "demokracie na vratkých základech je vlastně den ode dne pevnější." I k té Vaší úžasné zemi v vašemu výběrovému novináři zřídkavých kvalit oblepenému plátku Vám tímto blahopřeji, a doufám, že si svou reputaci ostříleného pouštního politruka a lháře nepokazíte.

Přijde čas, kdy budou chlapci svobodní, a "Chaos zatímco Proces století pro Libijské válečné zločiny nedodal všechny Kadáfího syny," bude pouze pokryteckou slátaninou, která nepomáhala hledat spravedlnost pro oběti barbarského násilí v Libii od roku 2011, kdy začla válka, ačkoli nesla právě takový devatenáctkovým písmem vysázený nadpis, nýbrž pomáhala urážet cit pro spravedlnost.

Neboť již fotka sama o sobě ukazuje něco, co je možná "obvyklé u velkých válečných tribunálů," ale co přesto nepatří do naší doby, ale daleko jinam, kde jsou obžalovaní něco víc, a něco horšího, takže se "běžně soudí ve své hromadné přítomnosti." Lépe fotku pochopíme, když výjev na ní zachycený nazveme "obvyklým vítězným tribunálem."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama