NEJSEM ANTISEMITISTA: ANI S TÍM NESKANCUJU!: PiNews

Můj názor na Islám není z vašich, ale není nijak protizákonný. Terorismus na těchto stránkách výlučně kritizuji, byť nevynechávám z kritiky NATO a jeho spojence, které terorismus v mnoha ohledech přiživuje, a byť zařazuji mezi teroristická hnutí i jiná, než majoritní tisk.

Převážně úřední novinářské stránky arabských a muslimských států, které zde kopíruji či předčítám, zasluhují masivní podporu a radost, protože terorismus nehájí ani nepodporují.

Mnohá zvěrstva, která tyto stránky evidují k existenci občanského konfliktu v Libii většinou v obrazové poloze pouze komentují stav v Libii popř. v Sýrii, kterého si média do roku 2014 nevšímaly, protože to měly najatou armádou USA zatrhnuté nebo co.

Proto zde tyto archivní materiály zobrazují časy ale i místa v revoluci, kterých si nikdo nevšímá, a bylo by bývalo mohlo být hlášeno, že v Libii se nic nestalo, krom včasného zásahu NATO a úspěchu, kdyby nebylo těchto obrázků a textů přenášených přímo z Libie.

Také proto je dnes celkem známý fakt, že je to v Libii k nedýchání. Média v tomto smyslu zklamala a klamou dodnes, kdy si situace v Libii již prakticky vůbec nevšímají, ačkoli lidé tam zdaleka nežijí v režii nějakých klidných moří, a naši pozornost zasluhují zejména potom, co jsme tam dopustili!

Jakýkoli obsah zobrazující násilí nemá k němu navádět, ale naopak dokumentovat, že celá údajná revoluce na východě je série umělých pučů a NATO-sponzorovaných obratů, které utíkají pravdě před očima. Jsem proti násilí a proti diktatoriálnímu převratu v ČR, zastávám levicový názor skoro na všecko. Chudí jsou tím co hlásím i mým problémem.

Pokud jste došli k závěru, že jsem Al Kajda, pak je to nedostatkem vaší pozornosti, a zahlcenost anti-muslimskou propagandou v tisku i ve světě. Již na příklad pět let nefunguje v Čechách žádný Český web, který by psal o islámu nějak vážně a odborně by se jím zaobíral. To co vám google nebo seznam na dotaz o Islámu vylistoval bylo vždy něco Konvičkovského nebo horlivého, ale rozhodně nic muslimského, abyste si byli mohli učinit i vlastní názor. Vedle toho také nikdo na internetu vám nepodal takové informace jako já, takže moje násilí vyobrazující stránky jste zřejmě nepochopili ve správném kontextu. Tisíce chlapců po celém světě se zabívají tímtéž co já, jen nemají doposud nikde prostor promluvit o tom, kde tisk zklamal. A není v politickém zájmu elit tato odložená témata zločinů v cizích zemí řešit, zato jsou nám denně předhazovány různé kousky, ke kterým nás ve skutečnosti zahlcují informacemi nestoudných rozměrů, jen nás na ně neupozorňují a nedolétají k nám ani nějak samy a pravidelně. Proto se tyto i jiné často u mě jmenované webovky nelišejí od policejních prací, a jejich postupy ale i důkazové metody se překrývají s vědou z márnic. Výsledkem těchto prací bývá sociální náhled na témata i události v různých Islámských zemích, to jest něco, co je médii zcela opomíjeno, na vrub ozubené, ochcané a beznohé, ve vás uložené propagandy, kterou stačí rozechvívat. Média dodnes uzemňují témata o odporu v Libii, a svými výklady podporují diskusi o migrantech, tam, kde již dávno není etická: na př. vybízení k jejich srovnávání s příživnickým komandem, které nás přišlo přepadnout. Veškeré země, jež nejsou součástí NATO ani nejsou ohrožené zapáchající tůňkou západního tisku, pro který je Kadáfí diktátor, přijímají uprchlíky po tisících, a nepáchají při tom nějaké zlo. Některé během posledních deseti let přijaly i milion uprchlíků, a život v nich se nezměnil. Noviny a redaktorské kousky v těchto zemích k rozhodnutí ani nepokrývaly oblast rozhodování, protože v těchto zemích se přijetí uprchlíků bere za solidární zákon, o němž není radno diskutovat. Vedle toho, že nás média ignorují, a pokud tak nečiní naši političtí vůdci, perou proti nim i tu nejužší propagandu, udržují pozornost od nás a nad námi pomocí udržování nezdravých diskusí a uprchlictví rozmnožují ve fázi hrůzné krize, ačkoli to zdaleka není nutné, nebo přehnaně nutné a důležité!

Nejsem tu nijak rozezlený na média, naopak podporuji jakékoukoli snahu na jejich straně změnit situaci. Nicméně soukromá média se diametrálně liší od těch státních, a zvláště ve snaze změnit věci, která tedy absolutně chybí. Přeji si aby se média změnila, nicméně značná oblast světa se odehrává mimo ně, a o těchto událostech, které jsou jinde v popředí tady především informujeme. Mezi tradičně cenzurovanými zeměmi jsou Severní Korea, tradičně také nikdo v médiích nezpochybňuje smyšlenky o koncentračních táborech v socialistických zemích, a přitom bez pokus propátrat se tamními informacemi nemůže běžnému člověku situace v těchto zemích žádný smysl. Jsme proto udržováni mimo smysl v jakékoli zemi, a jen tam, kde má NATO v čele s USA svůj zájem, perou média negativní informace jak na dračce. Přitom jen lehký závan informací odtam značně očistí vzduch od nesrozumitelnosti. Neobejdu se bez těchto informací, a tak je vybírám pro vás.

V roce 2011 NATO přispělo v Libii k tragédii, média posloužila prostě k vymývání mozků našich lidí, zatímco zločiny, kterých se dopouštěli v Americe uznávaní "rebelové" byly kompletně zamlčovány, na absolutní a nehygienické minimum vyjímek. Aktivně předcházím tomuto stavu věcí v Libii a mnohých zemích tím, že o nich informuji celkově, nikoli kompletně, a nevybírám něco, co by mě zajímalo, nebo v čem bych měl zájem od někoho datý, ale o tom, v čem byste mohli či měli mít zájem vy. Zahraniční zprávy krom propagandy o volbách v USA a proti různým politickým vůdcům (aka diktátorům) v oblasti zájmu USA, tj. v Asii, v Africe, Jižní Americe, Východní a Střední Evropě a v Orientu tvoří menšinu v celodenním tisku, a to já obcházím, a dodávám celodenní tisk ze zahraničních oblastí, a to zejména i z takových, z kterých je chudému člověku i jeho volenému zástupci dovoleno u nás v západním bloku dovoleno promluvit jednou za padesát let.

Snažím se předcházet neinformovanosti našich občanů, a tak omezit možnosti pro-válečné propagandy ve veřejných médiích a zabránit tak válce v cenzurovaných zemích vůbec: taková Malajsie a Libie byly a jsou velice cenzurované, a snadno na to doplácí. Většina tohoto "rozvojového světa" oplývá tiskovými agenturami, často připojenými k úřední vývěsce webu vlády (podobně jako u nás www.vlada.cz tak www.gambia.gb) a ty naprostou většinou předkládají své texty a obrazy ke schválení v anglické podobě: to jest to, co ti tisk nepředkládá, občane!

V Libii řádila Al Kajdá, a u nás se o tom nesmělo nic povídat, přestože spáchané zločiny vedly ke genocidě. Také se tam za přispění Američanů dostali k ropě teroristé, a proto jsou dnes tak rozšíření a nenapravitelní, nakupujíce si takovou výbavu, s kterou se někdo další pochlubil na chytrém telefonu na webu, od bazuk až po pušky, a ve svých obrněných vozech se tváří jako hrdinové, ačkoli zastupují tak neoblíbené hnutí, jako je Al Kajda a Islámský Stát (zkratkou ISIL nebo také ISIS), jehož zájmy vyhnaly miliony lidí do Evropy, protože jde i o vyřezávání jazyků ve jménu Božím a podobně. Stejně jako nejsou masy chudých zastoupeny ve vládě světa, tak aby podle toho reprezentovala hodnoty člověka a lidství, tak nejsou ani v tisku, který dostáváme na západě pod nos i s Henleinovským kopancem do zadku, když naši skuteční páni nezasluhují již ani aplaus. Proto masový tisk (též mainstreamový, podle výrazu pro "hlavní proud," který je z angličtiny) napomáhá konfliktům a přímo přehlíží šíření neonacismu a fašismu na světě. Proto nereprezentuje masu černých lidí, kteří byli týráni v Libii. Bohatí se baví vyvíjením nových webů, na kterých se setkáte s nepravdami o Islámu, o Libii a o vědě.

O zločinu zde mluvím jako o zločinu: tak ať již to nikdo nepřehlédne. A sundejte ty předsudky proti muslimům, pro které vám můj web připadnul jako nacistický, když je antinacistický: na př. když jsem pod obrázek rozmasakrovaného kluka napsal "Toto je zločin NATO" a vy jste mohli přes svoje předsudky vidět, jak se v tom vyžívám, a utryskávám abych mohl letět, abych to mohl vydávat, takovéhle prdy, že jako je to zločin a tak, jen tak. Spočítejte weby, kde vám předvedly zločiny Libijských rasistů nebo náletů NATO, a napsali vám, že to co vidíte není omluvitelné, a je to zločin. Nebylo jich málo, ale nebylo jich moc. Ale bylo to u mě. Ani na Ukrajinu jsem nezměnil názor, a pokládám převrat za podporovaný ze zahraničí a uzpůsobující si prostředí i tichou podporou fašistů a banderovců, kteří zde páchali velká zla, včetně probodávání nýty na dveřích nějakého kojence. Jen se již věnuji jinému odvětví celé otázky.

Snažím se zasahovat globálněji, šířit náš názor širším okrajem. Lépe mi vyhovuje diplomacie a kultura. Dále se zaměřuji na chudé, neoprávněně napadené ale i cenzurované země, zejména Afriku a Asii. A ono také po tom všem co jsem z těch třech válek viděl a zpracoval, a až lekturně zaevidoval (zkuste si uložit mé práce od r. 2014 a podívejte se, co jsem zaevidoval, a srovnejte si s jinými autory), už nejde se na to všechno moc dívat. Tečou mi nervy, a značně se mi oslabilo srdce. Celý rok 2014 jsem u sestříhávání videa na fotky proplakal a značně z toho zbředly nervy. Je to márniční dění, ve kterém běhají neoznačení civilisté, kteří jsou vybíjeni holí, a nikdo na západě se o jejich osudy nezajímá, zatímco o jejich zemích jsou v těch samých tichých doktrinálních médiích přednášeny slohy na téma jejich zemí a zájmu o ně! Za ty dva roky jsem celý z toho sedání a také ze své chudoby, zvláště z toho násilí co jsem viděl a zaevidoval znemocněl, zastrašil se, i když ne před kapitalismem, ani pro pohodlný život. Jsem již o třisto let starší, a nad fotkami rozbitých městských čtvrtí v Babylóně už ustavičně pláču. Chci aby hlasy těchto zemí zazněly, a po čínském politickém způsobu nepřetiskuji jenom zprávy "režimních" autorů těch režimů, které vyloženě uznávám, ale i těch, se kterými mám "manické" problémy. Mnohé své politické problémy a přesvědčení i to převlíkání jsem pro tento účel a toto ocenění socialismem překlenul, aby mohly zaznít i dva názory lačných soků bez nějakého mého soudu, který bych jim do článku propagoval: tady je Kadáfí, od jehož úcty jsem neustoupil dodnes
.

Jsem tady, ačkoli to i někomu bude připadat hloupé, za náš národ, tj. český, i když kvůli tomu budete proti mě vystupovat, je to tak: nejsem tu sám, nejsem tu v národě sám, ani vás nemám sám na starost. Tak se kvůli tomu nevražděte, a stýkejte se mezi sebou jak chcete, dokud vám něco nepřijde do cesty. Družte se a pokud vás to udruží, tak se milujte, budou vás utloukat, ale bijte se. Nenechte se zadarmo někde prokvákat, že jste Čech, a nejraděj pijete alkohol a tvořte se, ať jste do fronty, a ať se to vyklidní, ať je tu opět klidná situace.

Nemáš-li co dělat, nepřispívej mi, ale přispěj sám sobě. Pokud mě chceš podpořit, podpoř sebe a svoji republiku, mysli na chudé a něco s tím dělej. Pokud chceš nějak podpořit tuhle stránku zalinkuj ji, a pokud chceš nějak pomoci s reklamou, tak to klidně prohoď. Přidat se ke mě je nejjednodušší asi tak, že si budete / budeš dělat co chceš, a přidáš se sám, jak si představuješ: třeba vlepíš jednou za týden nějaký příspěvek ode mě na svůj web a pod. Anebo stačí přeložit nějaké věty ode mě, a předat za příspěvek.

Jsem trochu jak inženýr "teď tady byl." Takřka všechno co jsem na tomto webu chtěl se mi postupně vyplní, je to vidět, ale jsou kolem mě další čtyři, kteří to mají také v hlavě nějak v pořádku, a věci které chci já, chtějí postupně i oni, a oni je uskutečňují. Proto mám dost důvodů přijít si jako původce některých změn ve světě, zato však mám i velké důvody nepřičítat sám sobě v tom nějak váhu. Vždyť přece dění ve světě by neměl sledovat jeden vůdce a všechno jim kreslit, co jak má být, ale mělo by se podílet co nejvíc lidí, aby tomu nechyběla kreativita a hrany, a aby to nebylo pouze z dálky, ale z blízka, aby to nebylo o krutovládě a zdálky přitahovaných otěžích, ale o celé lásce projevované k lidu, o nároku národ od národu poučeném zkušeností, která neseběhla od svých vlastních a vyslechla jich!

Žiju sám a nemám co dělat, tak dělám tohle, a neberu to za avantgardu, ale altruistickou práci pro druhé.


jó jó Úžasný !!!!!Noviny a jsou celé obsahové a není žádné omezení klikání! - a nemusí se za ně platit. Ne že se musí platit! Zdalipak že ne!!! autoři se nekopírují nějak mezi sebou a ani tak tu nejsou ani tři, ani dva, jako se tu psalo (v některých prohlášeních jsem používal "my" aby můj blog vypadal tajemněji), ale zdalipak tu nejsem jako autor sám.

Převzaté články v původním znění se zde zatím střídají s původními články. U těch je jasně vyznačeno od koho jsou a jak k nim přistupovat. Mé vlastní názory jsou jasně označeny autorstvím Matěje Kaspera, Satana Hnusného nebo PíNews. To jsou stejný subjekt a ne někdo jiný. Obrázky s kolkem píNews jsou často otisky obrazovky z autorských prací jiných autorů, ovšem zcela unikátního výběru zaměření na rámec.>>>

ABI: BOLIVIA-HIDROCARBUROS-NACIONALIZACI Bolivia, 10 años después (Primera presentación)

30. dubna 2016 v 21:48 | Bolivijský Státní Tisk |  Novus
2016-04-29 17:33:06
Por Coco Cuba
La Paz, 30 abr (ABI).- Las imágenes de militares pertrechados en los flancos de un grupo de dirigentes bolivianos, aquel 1 de mayo de 2006, cuando Evo Morales mandó a nacionalizar la riqueza hidrocarburífera de su país en manos de multinacionales desde 1993 hasta ese día, presagiaban todo, menos que Bolivia iba a multiplicar por 4 su Producto Interior Bruto (PIB), de 34.000 millones de dólares en 2015 y que millón y medio de sus hijos iban a dejar de ser pobres de solemnidad, de esos que subsisten con menos de un dólar por día.

En términos de desarrollo, el 1 de mayo de 2006 representará para los bolivianos lo que 1066 para los británicos (la revolución gloriosa), 1776 para los estadounidenses y 1789 para los franceses. En términos de despegue y afianzamiento estatal, 1868 para los japoneses.

La nacionalización contemporánea de los hidrocarburos de Bolivia, que multiplicó por 90 el patrimonio de la estatal Yacimientos Petrolíferos Fiscales Bolivianos, reducida ese día a una oficina en La Paz e instalaciones en otras partes del país por una valor de 100 millones de dólares y hoy sustento principal del erario público, jalonó, después de mayo de 2006, la de las telecomunicaciones, energía y minería.

La política estrella de Morales redundó en el pago de bonos vitalicios y temporales a ancianos, mujeres embarazadas, estudiantes de escuelas, con fuerte merma en el índice de deserción escolar en un país en que el primero de básico en el área rural se repetía en promedio 13 veces.

Se trata de 3,4 millones de beneficiarios en conjunto en un país que entre 1993 y 2005 ingresó 300 millones de dólares año por el gas extraído de su subsuelo.

Ese mismo día en que funcionarios y uniformados colgaban un telar de fondo blanco, de 40 metros de largo, con la inscripción "Nacionalizado", sobre otra en altibajas que afirmaba: "propiedad de los bolivianos", 7 de cada 10 en Bolivia era pobres y, 3 de aquéllos, indigentes.

Mundialmente célebre por lucir un jersey rojo, cruzado por bandas de colores blanco y azul, Morales vestía ese día, en el campo gasífero de Carapari, en el sureño departamento de Tarija, en cuyo subsuelo se emplaza la segunda reserva sudamericana del energético, una campera y un casco beige de obrero petrolero.

La foto que dio la vuelta al mundo muestra, en primer plano, a un oficial del Ejército, tal vez un subteniente, en gafas obscuras, traje de fajina, camuflado, casco de guerra, chaleco antibalas, pasos delante de otro, lo más seguro un teniente coronel, con el mismo atuendo de su camarada, con un micrófono de bolillo a la altura de la barbilla, anteojos antimiopía, cara pelada al viento, y a la izquierda de Morales, que luce sus tradicionales pantalones tela jean, zapatos de cuero pintado de negro de punta cuadrada.

En la foto, que acompañó un tejido de versiones de toda laya sobre lo que entrañaba aquella tercera nacionalización de los hidrocarburos bolivianos, aparece, en el momento del discurso presidencial, el entonces ministro del rubro, el abogado Andrés Soliz Rada, que preconizó la nacionalización del petróleo en 1969, a la sazón en manos de la estadounidense Gulf Oil Company, y que se ha pasado la vida cantando elegías a quienes en 1937 apuntalaron a los militares del presidente David Toro a echar a la poderosa Standard Oil del país que hasta bien entrado el siglo XXI no había dejado el sótano de la tabla de comparaciones como el más pobre de Sudamérica y el segundo más depauperado de la región detrás de Haití.

Tristemente célebre por su consabida crónica inestabilidad política y vulnerabilidad social, Bolivia se instaló ese día en el ojo del huracán planetario.

En tiempos en que el concepto de la inversión privada regía la materia gris de sus autoridades, Bolivia se puso en la línea delgada y frágil de la viabilidad o inviabilidad, recordaría más tarde Morales que salió a contestar por extrapolación a su antecesor Víctor Paz Estenssoro que el 6 de agosto de 1985 le dijo a su pueblo que "Bolivia se nos muere" tras una hiperinflación de 25.000% y 3 años de mandato recortado del izquierdista Hernán Siles Suazo, su ex compañero de trinchera ideológica de juventud.

Fruto de la nacionalización de los hidrocarburos, Bolivia ha ingresado, por concepto de renta petrolera, 31.000 millones de dólares entre 2006 y 2016, 8 veces más que lo que le redituó la venta de gas a Argentina entre 1971 y 1998.

Con los billetes del gas y la exportación de minerales, Bolivia ha invertido, en la última década, 4.193 millones de dólares para construir casi 2.000 km de carreteras pavimentadas y elevar a 3.129 el neto de km/carretera en Bolivia, el país menos vertebrado de la región ese 1 de mayo de 2006.

Como se trataba de 21 de las más poderosas petroleras del globo, en algunos casos multinacionales, además dueñas de la tecnología y los centavos para explorar, explotar y transportar, Morales, que pasó a gobernar un país que producto de su riqueza hidrocarburífera, ingresaba el 18% y menos de la plata que producía la exportación de su gas y petróleo, a Brasil y Argentina, debió tener mucho cuidado para no estatizar el sector, sino, por simple fórmula, invertir la cifra repartidora del billete, 18% para las compañías foráneas y 82% para Bolivia.

Las petroleras de Estados Unidos, Gran Bretaña, Francia, España, Canadá y Brasil, entre otras que por casi 12 años se encargaron de la cadena de producción en Bolivia, pasaron de dueñas a empleadas y ninguna de ellas se fue, sino que se adecuaron al nuevo concepto en medio de una peste de augurios de inviabilidad internacional.

Con ese ingreso y el proveniente de la nacionalización sucedánea de energía, minería, telecomunicaciones, es decir las empresas estratégicas del Estado, transferidas sin traba entre 1993 y 1997 a privados, Bolivia, que alejó con acciones de política exterior al fantasma de la inseguridad jurídica, dobló su presupuesto anual en salud de 6,5 a 11,5% y creció de 15.719 a 28.112 los ítemes en su sistema de salud pública, que cuenta con 1.788 ambulancias casi 3 veces más que las 558 existentes en 2005 para trasladar a sus enfermos.

Y, también, potenció la inversión en educación, de 3.472 millones de bolivianos en 2006, a 20.709 millones en 2016.

Los recursos que dejó la nacionalización de los hidrocarburos han permitido trazar, a la administración Morales, una masa de inversión pública que orillará, en 2020, los 50.000 millones de dólares, es decir 5,5 veces más que el PIB de 2005.

Los bolivianos que vieron salpicar la violencia del segundo gobierno del presidente ultraliberal Gonzalo Sánchez de Lozada, adalid de la privatización de todo lo importante en Bolivia entre 1993 y 1997, han registrado en la última década 8 millones más de teléfonos móviles que los 2 millones existentes el 22 de enero de 2006, cuando Morales asumió el gobierno en La Paz.

Además, 791.157 líneas fijas de teléfono más que las 635.538 vigentes en 2007, cuando Morales nacionalizó la Empresa Nacional de Telecomunicaciones por una década en manos de consorcios italianos que invirtieron entre 1996 y 2007 poco más de 723 millones de dólares, inferior, empero, a los 1.000 millones d dólares que la compañía estatal, que generó utilidades por 5.238 millones de dólares en el lapso estatal, desembolsó de 2007 a la fecha.

En un país de 10 millones de habitantes y 106 millones de hectáreas de ubérrimas tierras, el mandatario instrumentó, después de titular, entre desposeídos y productores, entre 60 y 70 millones de hectáreas, la política de generar agua para riego y consumo humano.

Cuando Morales juró a la Presidencia, sólo 9 millones de hectáreas habían sido legalizadas a la sombra del latifundio.

El gobierno de Morales dotó de agua potable a la mayor parte de los 339 municipios bolivianos, en base de un inversión de 9.255 millones de bolivianos en la última década, casi el doble que en el período 1987-2005.

Esto redundó en una mejora sustantiva de casi 50% en la producción de alimentos ecológicos, en momentos en que se habla, más allá de la fábula, de la soberanía alimentaria.

Entre 2006 y 2015, su administración instaló 166.837 nuevas conexiones domiciliarias de agua y 8.038 piletas en todo el país.

Con su programa 'Bolivia cambia, Evo cumple', ejecutó un promedio de 19 proyectos por municipio desde su creación, en 2007, con una inversión de 9.860.millones de bolivianos.

En el último decenio, 375.000 familias se beneficiaron con el programa de vivienda social, en base de una inversión de 3.930 millones de bolivianos, 7 veces más que 2005 y pretérito.

En el lapso de mención, 1.850 millones de dólares invirtió Bolivia para industrializar su gas natural.

Se trata de la construcción de dos plantas separadoras de líquidos, una en Río Grande (Santa Cruz) y otra en Gran Chaco (Tarija).

Una de fertilizantes, la Planta de Amoniaco y Urea, en Cochabamba y en el proyecto de Gas Natural Licuado (GNL), en Río Grande, que alentará una nueva era de exportaciones y, lo más, llegar a familias campesinas que aún cocinan con estierco animal a manera de combustible.

En la década pasada, Bolivia invirtió 687 millones de dólares en la distribución de gas natural por redes, 150 veces más que en los pasados 20 años signados por la gerencia de 21 petroleras multinacionales.

En términos de comparación, 593.398 puntos de gas domiciliario contra 48.660 instalaciones entre 1994 y 2005.

Sólo entre 2010 y 2015, Bolivia desembolsó 889 millones de dólares en la producción de energía eléctrica, tanto para la generación como para la transmisión.

Al potenciar sus herramientas nacionalizadas en 2010, el mercado interno de Bolivia llegó a insumir 1.000 megavatios año y actualmente se negocia el remanente de 400 para exportarlos a Argentina y Perú, adonde, además de Paraguay, se hacen embarques de gas licuado de petróleo por cerca de 50 millones de dólares año.

Uruguay está en la mira de esta política inédita de exportaciones en un país que hasta 2005 importaba gas licuado, gasolina y diesel.

En el período 2006-2015 las exportaciones de productos tradicionales y no tradicionales crecieron 7 veces, de 1.161 millones de dólares en 2005 a 8.303 millones de dólares en 2015, en que se entregaron más de 18.691 millones de bolivianos, casi 8 veces más que antes de 2006, en regalías a 9 gobernaciones, 339 municipios y 13 universidades del país.

En la última década el poder adquisitivo de los bolivianos creció 79%, en un país cuya población registró, entre 1981 y 2006, una pérdida de 7.914%, con períodos de alta inflación y en que el incremento salarial acumulado llegó a más de 150% desde 2006.

En un país que ha visto multiplicar en el último decenio por 7 su Reserva Internacional Neta hasta superar la barrera de 15.000 millones de dólares en 2015, los precios han aumentado sólo 64% en los últimos 10 años, nada frente a la tasa de inflación acumulada de 8.394% entre 1979 y 2005.

En el lapso motorizado por la nacionalización de los hidrocarburos, la inversión pública, motor del crecimiento sostenido del PIB, insumió 30.549 millones de dólares, casi 3 veces más de lo registrado en 20 años de gobiernos anteriores.

"Hace poco más de 10 años era de locos imaginar hablar del mundo desde Bolivia; Bolivia ni siquiera se miraba a sí misma, el mundo no miraba a Bolivia, Bolivia no miraba al mundo. Las transformaciones de estos 10 años fueron extraordinarias, fueron lo más importante que ha ocurrido en América Latina en este siglo", según el politólogo brasileño, Emir Sader.
Cc/ ABI


ABI. Copyright 1998-2016.


zkopírováno z webu: http://www.abi.bo/abi/ (349291)

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama